Jak jsem se stal Majorem
Odhaduji to tak na rok 1974 až pět, tedy lépe řečeno na přelom těchto dvou roků, kdy jsme se s kamarády Pavlem Sudou, Milanem Roubíčkem, Pavlem Jačkou a Ivanem Lamačem (bylo nás pět, bydleli jsme společně na internátu, hráli divadlo a dělali spolu spoustu jiných věcí) rozhodli strávit silvestrovský večer ve společnosti opuštěných zralých žen v prostředí Malokarpatské vinárny. Bylo nám tenkrát devatenáct a tak dostal rezervaci stolu na strarost světem protřelý a hlavně o dva roky starší Pavel Suda. Zařízeno. Bylo dohodnuto, že se 31. prosince v sedm večer sejdem přímo na místě.
Zřejmě proto, že se u mě začaly v odpoledních hodinách projevovat abstinenční příznaky, dorazil jsem do vinárny dlouho před sedmou jako první a to myslím jako tak, že úplně první. Personálu jsem oznámil, že máme s přáteli rezervaci stolu na silvestrovskou veselici a že jsem tady. Dozvěděl jsem se, že jediná rezervace ve vinárně, bylo tam asi dvanáct slolů, je na jméno major Mladějovský a jestli je to tak v pořádku. Zaujal jsem vojenský postoj, zasalutoval a pravil v pořádku, major Mladějovský k vašim službám. Když dorazili kamarádi oslovovala mě již celá vinárna i přes mé zjevné mládí pane majore a já si připadal asi jako Gagarin v dobách největší slávy. Později mi došlo, že v dozvucích doby generála Šejny zřejmě lidem připadala hodnost majora mému věku přiměřená. Překvapivě nebyli po příchodu překvapeni moji kamarádi a já se měl v brzku dozvědět proč. Kamarád Suda, který byl líný zajistit rezervaci osobní návštěvou podniku, volil rezervaci po telefonu a protože se bál, že jeho rezervace nebude brána personálem příliš vážně, rozhodl se dodat objednávce důležitosti a rezervoval stůl na jméno major Mladějovský. Jak nám řekl, jméno mu utkvělo v mysli ze sledování nějakého televizního seriálu, já si myslím že to byli Chalupáři, ale to už dnes není důležité. Důležité je to, že mi tak začali říkat i moji kamarádi a přátelé a i já začal jako Major podepisovat své básně a obrázky, abych tak ušetřil rodinu veřejné ostudy a hanby, což ostatně dělám dodnes.
Funguje to, dodnes nezná mé pravé jméno celá řada kamarádů a známých a moje žena Majda se ho po čtyřleté známosti dozvěděla vlastně až z úst oddávajícího. Snad proto mi dodnes i v intimních chvílích říká Majore. Syn mi říká táto, ale jak dlouho mu to asi vydrží?
Pavel Vorel
Major s.r.o. zumem omezeným